ŽIVOT NEOBSAHUJE ŽÁDNOU SMRT
Jsem Bytostně přesvědčená,
a vím to z nitra svého srdce,
že skutečný Život neobsahuje žádnou smrt!
Ani tu „buněčnou“.
To, o čem se tvrdí,
že je běžnou a nedílnou součástí
procesů v těle,
není součástí ryzí podstaty Života.
Pokud někdo kráčí myšlenkami a pocity
pouze v souladu se Životem (Zdrojem),
pak v jeho světě přestane mít místo
jakákoliv destrukce
a to i na buněčné úrovni.
Buňky pak přestanou páchat sebevraždu!
Abraham (Esther a Jerry Hicks) v jednom z textů v knihách
o Zákonu přitažlivosti připomíná,
že lidský nesoulad způsobuje,
že se v tělech denně dějí milióny pohřbů!
Nemluví o tom jako o oslavě života,
o radosti buněk,
že toto musí každý den vidět, nebo zažívat.
Medicína za celou dobu své existence
neviděla skutečně zdravého,
myšlenkami souladného jedince,
protože každý,
kdo se vydá a rozhodne se
jen ve směru Života,
takový lékaře, ani vědecká pracoviště,
nenavštěvuje.
Veškeré lékařské a vědecké předpoklady
vychází jen z pozorování jedinců,
jež se nechávají kolektivně vést
ve směru víry v nevyhnutelnou smrt,
destrukci
a nedůvěry v jejich tělo.
A z tohoto zkresleného pozorování
se vytváří obecný předpoklad o zdraví lidského těla,
nebo o tom,
jakým způsobem se tělo může regenerovat.
Je to jako by mimozemšťan navštívil
naši zemi v době zimy
a podle toho by předpokládal,
jak vypadá příroda a jaká je její rozmanitost
a projevení.
Jakmile ale nějaký vědec náhodně najde způsob,
jak ukázat větší potenciál lidských buněk,
jeho práce se nikdy nestane veřejně známá.
Lidská víra se musí masově udržet v mantinelech
stůj, co stůj.
I přes to se tu a tam objeví to,
co se považuje za zázračné uzdravení,
či nemožné obnovení odňaté končetiny,
orgánu či zubů.
Přitom,
buňky každého z vás
jsou v přímém spojení se Zdrojem
a ten přesně,
do toho nejmenšího detailu ví, co chcete,
a On napřímo informuje buňky o tom,
co mají udělat
a jak si vše potřebné k projevení dokonalosti,
umožnit.
Buňky jsou samostatným vědomím,
které touží,
stejně jako vy,
po stále vylepšenějším stavu svého bytí
a po své dokonalé kráse.
Jejich struktura je multidimenzionální
a jejich informovanost je bez omezení.
Proč tedy lidé zůstávají často v tom,
s čím nejsou tolik spokojení?
Protože víra a způsob zaměření,
které je udržuje v omezení toho,
čím jejich tělo může být,
jakým způsobem se může obnovit a zahojit,
uzavírá dveře Zdrojové Energii,
která nemůže v plnosti proudit
a nastolit tak v těle člověka to,
co sama obsahuje.
Tím je veškeré vylepšení, zahojení,
obnovení všeho,
po čem jedinec touží a co kdy chtěl.
Uvnitř buněk pak vzniká silné napětí,
které je příčinou toho,
že po čase tento nesoulad nevydrží
a páchají sebevraždu.
Tělesná poškození a poruchy
v těle, i při vzniku dalších nových buněk,
zůstávají,
protože je dál bráněno tomu,
aby nové buňky tvořily ve své znovuzrozené síle
to, pánem chtěné, stálé vylepšování.
Cesta k získání plného spojení se Zdrojovou Energií
vede skrze souladné myšlenky,
a dobře pociťované emoce jsou ukazatelem toho,
že tyto konkrétní myšlenky o těle,
jsou ve shodě s vaším veškerým Dobrem,
vaším plným zdravím,
vaší dokonalou krásou,
vašimi neomezenými schopnostmi
a s tím, jak moc jste Zdrojem milováni
a Jeho dary zahrnováni.
Úleva, lehkost, důvěra,
radost, vášeň, nadšení
a především láska sám k sobě,
současně s věděním své vlastní hodnoty,
jakou si přisuzujete,
jsou klíčem k otevření dveří
a manifestování všeho dobrého a dokonalého
ve vašem fyzickém těle
i světě.
Text + fotografie: Maia Špačková
—————————————————————————————————————————————————-
Každý článek, který vám naše stránky nabízí, je malým dílem, jež si žije vlastním životem.
Doprovází jej vždy autorské fotografie, které vám dotváří náladu.
Záleží nám na tom, abyste se při čtení dobře cítili a měli při tom úžasný zážitek.
Stránky provozujeme na kvalitním serveru a naši technici pečují o to,
abyste mohli kvalitu zažívat z většiny vašich zařízení.
Pokud se vám stránky líbí, můžete přispět na jejich provoz.
Měsíčně je potřeba nejméně 4600,-Kč na zajištění technického provozu stránek.
Vaše finanční příspěvky nám můžete posílat na účet 1029737000/2700, VS 888
IBAN
CZ1927000000001029737000
SWIFT: BACX CZ PP
Děkujeme.
Mohlo by se vám také líbit
NEPŘETRŽITÁ DODÁVKA HOJNOSTI
BEZ EMOCÍ POZOROVAT SVĚT
10 komentářů
Maia
O dorostlé noze malého chlapce jsem již na stránkách psala,
o vyrostlých nových ledvinách malé holčičky,
která chodila na dialýzu a čekala na transplantaci,
jsem se zmiňovala před mnoha lety na přednášce na Rawfestu.
Bylo to napsané v malinkatém odstavečku v Mladé frontě Dnes,
kterou jsem si v jistém období,
než jsem vlezla na internet,
občas koupila.
Sem vkládám ještě jeden příběh,
který jsem našla ve svých dokumentech:
Je z jedné knihy,
která existovala na Amazonu jen v papírové podobě
a v ní bylo mnoho zázračných skutečných příběhů
spontánní regenerace a obnovy,
které se neměly nikdy stát.
Název knihy jsem měla někde uložený,
ale prozatím se mi to nepodařilo najít.
Zde ve stručnosti jeden příběh:
RŮST NOVÉ RUKY
Zhruba je to o tom,
že tříleté holčičce od narození končila ruka asi vysoko nad zápěstím
útvarem velkým jako prostředník.
Tak rodiče vzali Mildred k paní Salmonové a ta řekla:
„Jestliže věříme,že všechny věci jsou u Boha možné,
pak Bůh nechá dorůst tuto ruku.“
Asi za měsíc se útvar na konci ruky zvětšil dvakrát a zbaculatěl.
Když to viděl otec,řekl:
„Může se stát všechno“.
Následující měsíc se vytvořil výrůstek,který vypadal jako palec.
Mysleli si,že je to palec.
Za tři měsíce zjistili,že to není palec,
ale že je to celá ruka na konci paže,
která se před jejich zraky pomalu otevírala jako květina.
Katerina
Milá Maio,
před chvilkou jsem opět zabrouzdala na Tvé stránky a zústala jsem koukat s otevřenou „papulou“ a se slovy, to se mi snad jenom zdá. Zrovna včera jsem natrefila na tento textík:
Věk není obsažen v naší DNA
Stárnutí je program kontroly mozku. Je lež, že lidé umírají stářím, protože v našich buňkách neexistuje „věk“ pro naši DNA. Buňky v našem těle se neustále obnovují, a to i u starších lidí.
V reprodukci buněk je mnoho chyb, ale naše smrt má vždy biologicko-emocionální důvod.
Pro člověka není tak snadné zemřít, dokud se srdce a plíce nezastaví. Lidé neumírají na stáří nebo nemoci, ale na své emocionální konflikty, které k tomuto stárnutí a následné smrti vedly.
Naše DNA nemá věk..Stárnutí pochází z negativního myšlení a nízkovibračního stavu dominance.
Pokud nebudeme mít omezující přesvědčení, že stárnout je normální, nestárneme, nebo alespoň ne tak, aby stárnutí bylo „normální“.
To je proto, že :
– naše pokožka se regeneruje každé 3 měsíce
– krev každých 6 měsíců
– plíce se obnovují každoročně
– játra se uzdraví za 18 měsíců
– mozek každé 3 roky kompletně obnovuje své buňky
– kostra je kompletně zregenerovaná za 10 let
– Každý sval a tkáň se regenerují za 15 let
– i naše osobnost se obnovuje každých 7 let.
Svou regeneraci si musíme zajistit všemi prostředky – jídlem, vzduchem, vodou a především myšlenkami a informacemi o sobě.
Tajemstvím pečlivě utajovaným před námi je, že naše DNA neobsahuje žádné informace o našem stárnutí.
Program stárnutí vytváříme výhradně v našich hlavách, skrze naši víru v prostředí, ve kterém jsme se narodili, vyrostli a žijeme.
Vyprávění je v nás tak zakořeněné, že věříme, že je to normální: život, stárnutí a smrt.
Realita je naštěstí úplně jiná. Ztrácíme se v minulosti nebo si v mozku plánujeme budoucnost, sotva se dotýkáme přítomnosti.
Ve skutečnosti je nesmírně důležité nechat minulost za sebou, jít vpřed, ale žít přítomností a změnit názor.
Emil Lazarov
Jo jo, synchronicity probíhají čím dál tím rychleji.
Hana
Já bohužel často kolem sebe vidím, jak se lidi smiřují s tím takzvaným stářím, a jako že všichni jednou umřeme. Já už natvrdo říkám, že já to neplánuji (neprogramuji). Je jedno takové pořekadlo, které mi v tomto kontextu dává úplně jiný smysl. Když někdo něco dělá, je pomalej, nejde mu to, tváří se u toho kysele, prostě se mu nechce, tak se mu často dostane rady: „Více života do toho umírání“. Teď se mi to vybavilo, určitě ne náhodou. H.
Maia
HANI
děkuji za připomínku toho pořekadla.
To jsem v dětství slýchavala,
a úplně na něj zapomněla. 😉
Jó, lidstvo je velmi kreativní v tom,
jak si buňky programovat
a jít proti přirozenosti života 🙂
A přitom ten potenciál je fakt nekonečný.
Lidské tělo je perpetum mobile.
Brzy tom něco přinesu na stránky. 🙂
Kate
Tento skvostny text jsem cetla nekolikrat a pokazde s obrovskou ulevou!🙏
Maio, dekuji Ti, ze s nami sdilis informace v tak zasadnim tematu. Pouhymi slovy se to snad ani neda dostatecne ocenit 💖
Vzpomnela jsem si na detstvi a na pubertu. Program stari a smrti projeveny navenek ve spolecnosti se mnou vnitrne nikdy neladil. Do nedavne doby jsem si myslela, ze jsem proste „extremni citlivka“.
Navsteva domova duchodcu, nemocnice, pohrbu nebo predstava tzv. nevyhnutelneho starnuti v podobe vrasek apod. me sklicovaly. Vsechno tohle mi nedavalo smysl. Ted uz vim proc.
Stejne tak vsechny mozne preventivni prohlidky. Az ted si plne uvedomuji, jak skvely nastroj manipulace a strachu to je – v rouchu berancim.
Maia
KATE
měla jsem to s těmi návštěvami jistých míst podobně.
A když někdo blízský umřel,
tak já neukápla ani slzu,
naopak jsme byla nasraná
a brala jsme to jako zradu.:-) 🙂 🙂
Stejně tak jsem si paličatě již v dětství nastavila,
že budu babičce vzdorovat tím,
že zůstanu mladá. 🙂 🙂 🙂
Často jsem ji vykreslovala svůj život tak,
že v té době „totality“ si to nikdo neuměl představit,
že by to snad mohlo být možné.
Babička se vždy smála a říkala „Ach děvenko!“
A já ten život mám. 🙂 🙂 🙂
Včetně toho že jsem obešla to obecné pravidlo,
„že všichni zestárnou a že tam musí.“ 🙂 🙂 🙂
No, prostě „beran“. 😉
Katka M.
Maia!
Od včera si hovorím, že idem pozrieť na stránky a pohľadať nejaký článok o „smrti a živote“ a otvorím a HĽA, kuká na mňa.
Tieto dni mi táto téma rezonuje v hlave, otca máme v stave, že asi čoskoro umrie a ja teraz o tom veľa premýšľam a mám trochu chaos v myšlienkach. A to z toho dôvodu, že má nádor na tvári, ktorý rastie a celého ho deformuje. A pýtam sa, ako sa to stalo? (choroba mu trvá s prestávkami uz 15 rokov, je to dlho) V podstate viem odpoveď, len je náročné pozerať na trpiaceho blízkeho človeka.
A niekde v kútiku duše mám strach o seba, ale zároveň Viem, že ja to chcem a mám inak….
Premýšľam veľa aj nad tým, ako sa čo najlepšie ubrániť okoliu a jeho vplyvom. (mám 40 r.) pre veľa ľudí som už „stará“ podľa nich 🙈😁Viem, že je to ich realita a ja sa cítim úplne inak. Ale človek to občas počuje, a aj pripomienky typu, však už si neni najmladšia…a počkaj za pár rokov….mám kolegyňu, ktorú mám veľmi rada, ale tieto poznámky máva voči mne často. Ja sa to snažim vždy nadľahčiť, ale cítim, že sa ma dotknú a vnímam ich.
Ako s tým čo najlepšie pracovať? A celkovo, aj keď chorľavejú naši blízky a my sme súčasťou ich cesty životom, ako to zvládať s tým nadhľadom a dôverou?
Maia, prepáč, za komentár takéhoto druhu, ale momentálne si prechádzam takýmto obdobím a rada by som vedela tvoj názor.
❤️
Maia
KATKA M.
Katko,
ohledně snahy okolí Ti něco sugerovat
na téma věku a smrti,
tohle jde zvládnout
a nejlépe to dělat potichu,
sama v sobě,
rozhodnutým potvrzením své reality.
Třeba ve smyslu takovém:
„Já mám svou vlastní realitu,
mám svou vlastní verzi délky života,
mé tělo reaguje jinak než je běžné,
mé tělo dělá přesně to co chci já!“ 🙂
S druhými lidmi nemá vůbec smysl o tom jakoliv mluvit,
jakoliv naznačovat,
jakoliv reagovat i na jejich sugestivní věty,
navenek se vůbec nebraň,
jen jdi okamžitě do sebe
a potvrď to, co Ty chceš. 🙂
Ohledně odchodu někoho blízkého,
tam je důležité si uvědomit,
že duše nikdy nezemře,
i když ten dotyčný věří ve fyzickou smrt.
A i když my bychom moc chtěli
být s blízkými, které milujeme,
co nejdéle,
někdy, když skutečně trpí,
je čas je pustit a nechat je odejít do Zdroje,
aby našli svůj soulad
a splynuli s tím, kým skutečně jsou.
I když nás to třeba bude chvíli bolet.
Také v takových situacích pomáhá,
jít do své mysli
a vybavovat si krásné, zábavné chvíle s tímto člověkem.
A když i v takové chvíli dokážeme chvilkově vykouzlit úsměv
a lásku a radost,
pak nás ten dotyčný vnímá,
i když je třeba daleko v nemocnici.
I takové věci jsou změřené,
že na dálku fungují. 🙂
A přináší úlevu všem zúčastněným.
Gabriel
Milá Katka M., po přečtení tvého komentáře si říkám, že je čas zde něco uveřejnit. Maia to už někde naznačovala, ale vzhledem k tomu, že to je zde, na stránkách, tedy ne úplně veřejné, tak to uvedu v úplnosti.
Týká se to mojí maminky, která vloni odešla na druhou stranu. Ale to co chci popsat, je cesta, jak se člověk na tu stranu dostává, když nemá jasno a co to přináší s sebou.
Mamka byla zvyklá se hodně o sebe starat sama. Chci říci, že jsme ji oba s bráchou měli moc rádi a že o nás pečovala, jak mohla. Náš táta zahynul, když mi byli tři roky a naše mamka se nikdy nevdala a nikdy si nikoho nenašla. Byl hodně samotář, asi i trochu na život zanevřela ve smyslu přátel.
I ta doba byla tehdy jiná, ale nevím, do hlavy jsem jí úplně neviděl a ani se mi nikdy s tímhle nesvěřila.
Vždy říkala, že nechce, aby byla někomu na obtíž.
Do svých asi 84 let se opravdu o sebe starala sama. Pak ji napadla ta úžasná myšlenka, že se nechá očkovat na chřipku a od té doby začala se svým zdravím laborovat. Ztrácela rovnováhu a stále šla z jedné nemoci do druhé.
V 87 letech upadla a po zlomenině krčku se domů už nevrátila.
Museli jsme pro ni zajistit permanentní péči – její obava se naplnila.
Přestože se o ní v senior zařízení moc dobře starali, tak vlastně ještě víc než před tím doma, už jen čekala na konec.
Přitom ale v tom odchodu neměla vůbec jasno.
Říkávala, že to chce rychle a že tu nechce být dlouho, ale když pak měla 3x vážný problém a z nemocnice mi volali, ať se přijdeme rozloučit, ona se vždy vrátila zpět.
Do stavu, kdy jí stejně nic nebavilo, neměla mnoho zájmů již hodně let.
Poslední opravdový život pro ni byl, když dováděla s naším synem. Jak odrostl, vše skončilo.
Nakonec vloni došel její stav tak daleko, že už jen ležela, nic nemohla a bylo jí opravdu špatně.
Byl jsem to já, kdo jejímu Domovu zakázal ji vracet a udržovat za každou cenu.
Brácha, který je jinak moc fajn, to neudělal, jen to s úlevou potvrdil.
Chci tím říci, že lidé opravdu nemají v tomto vůbec jasno. Na jedné straně nejsou tak vyhranění, aby stárnutí odmítli, přesto, že s Maiou o tom mnohokrát mluvila, ale odmítla tomu vůbec věřit a tvářila se jako, že nechce tady být věčně.
Když ale nastaly ty okamžiky, ti lidé nejsou smíření indiáni, kteří odejdou spánkem pryč, na druhou stranu.
Její sice zajištěné existování, ale bez cíle a radosti trvalo skoro osm let.
Nevím, jak se opravdu cítila uvnitř, navenek se tvářila na nás mile, ale okolí docela kritizoval a bylo vidět, že není srovnaná s ničím, co se tohoto týká.
Nejsme tady, abychom přebírali za své rodinné členy, byť ty nejbližší odpovědnost za jejich konce. Každý z nás je tady za sebe.
Katko, moc Ti přeji, abys to pro sebe zvládla tak, aby si se v tom cítila co nejlépe.
Za sebe jsem velmi rád, že v tom, jak tu budu dlouho a v jakém stavu, mám docela jasno díky své Maie a Abrahamovi, který je o smrti tak neuctivý jak to jen jde 🙂
Hana
Před několika lety mi zemřel táta na rakovinu. Uvěřil diagnóze a termínu, do kdy tady bude. „Poslechl“ a termín dodržel. Byl to můj první blízký, co odešel. Pár dnů po jeho smrti jsem obdržela jasný vzkaz, nevím, zda od otce, nebo od Otce: „Tolikrát už jsme umřeli a vždycky jsme to přežili.“ 🙂 Hana.